Ladislav Knotek: Zásady anarchistického boje

Publikováno 07. 02. 2018 v kategorii Staré noviny a publikace

Rozhlížíme-li se po minulosti anarchistického hnutí a srovnáme-li je s přítomností nebo aspoň s nejnovějšími proudy v hnutí, pozorujeme zcela jasně, že se počíná za našich dnů ujímat nový názor na způsob anarchistického boje, na anarchistickou taktiku – abych mluvil obvykle užívanými slovy. A počíná se nejen nově a jinak nazírat, počíná se – a to je největší naší radostí – počíná se také jednat, pracovat zcela konkrétně a prakticky. Počíná, soudím nová etapa, která ovšem závisí a logicky je budována na starší, jež předcházela. A byla-li končící vývojová doba karakterizována, ne-li jedině, tož aspoň hlavně, filosofickým prohlubováním anarchistických zásad a bádáním po základních rysech nové společenské organizace osvobozených lidí, bude, myslím, etapa, jež právě nastává, karakterizována snahami o faktickou revoluční práci ve společnosti, či lépe proti dnešní společnosti. Čili několika málo slovy: nastávající doba chce i prakticky provádět, uskutečňovat, co předcházející jen myslila.

Téměř všichni anarchističtí myslitelé mluvili o anarchii jako boji za osvobození celé lidské společnosti, za osvobození celého lidstva, všech bez rozdílu postavení, které zaujímají v nynější společnosti. Byly i tu ovšem rozpory: humanitáři, kteří se ještě nezbavili pokrytectví křesťanské lásky k bližnímu, zavazovali jednotlivce k tomuto boji vznešenou láskou k lidstvu, jeho pokroku a budoucnosti. Kdož se zbavili předsudků, jimiž křesťanství ohlupuje inteligenci, a přestali věřit v abstrakta, jež přes to, že se píší s velikými počátečními písmeny, neznamenají zhola ničeho, jsou upřímnější a říkají: mohu být svoboden, tedy i šťasten, jen když jimi budou ostatní, protože jejich štěstí i svoboda jsou podmínkou mé, a proto – jen proto, abych rozbil svá – pracuji na strhání pout, která svírají celou lidskou společnost.

A opravdu celá lidská společnost by byla ozdravěna a posílena obrozujícím dílem sociální přeměny, poněvadž všechny vrstvy společnosti bez rozdílu trpí hmotně nebo mravně soudobou společenskou nespravedlností a rozháraností, jež nedovolují nikomu žít v pravdě lidským životem, plným a harmonickým.

Trpí proletář, nucený, aby si pojistil bídné živoření, prodávat svoji fyzickou nebo intelektuelní sílu kapitalistickému zaměstnavateli, který ho vykořisťuje nejen ve svůj hmotný prospěch, který nejen bohatne z jeho práce, nýbrž který využívá rafinovaně i jeho hospodářské závislosti, aby ujařmil i politicky, aby mu znemožnil i vykonávání těch práv a svobod, o něž se nás odvážila vláda měšťáckého státu obrat.

A trpí-li třídy vykořisťovaných trpkým hmotným nedostatkem, jsou-li odkázány na ponižující živoření a zbaveny všech požitků, které poskytují samostatná činnost tvůrčí, věda a umění, trpí i privilegovaní, jimž práce proletářů zajišťuje hmotný blahobyt, trpí hroznou nemocí, která se jmenuje nuda, utápí se a hynou v bahně, jež hnije ve „vyšších sférách“ měšťáckých společností.

Je nemocný celý společenský organism. Zlo ničemně nespravedlivého sociálního režimu sžírá celé sociální tělo, nevyjímaje ani jeho privilegovaných vrstev. A poněvadž je tedy nemocna celá společnost, potřebuje býti celá léčena, potřebuje být léčen společenský celek, a ne jen jeho části. Jedině schopným, jedině hojivým lékem je sociální revoluce, ničící základy společenské organizace a razící cestu novému a zdravému společenskému organismu. Byla by tedy tato revoluce dobrodiním všech, štěstím celé lidské společnosti. A proto by bylo také svrchovaným zájmem všech, mravním příkazem všech tříd, aby pracovaly na jejím spásném díle.

Všichni lidé, kteří porozuměli svým zájmům, by měli spojit své síly, aby umožňovali pří- chod spravedlnosti a připravovali sociální revoltu. Zjistili jsme, že sociální převrat, který připravujeme, má pojistit blahobyt všem. Ale prvou podmínkou tohoto blahobytu pro všechny, podmínkou první a poslední je, aby sociální revoluce odstranila privilegia tříd, které se během doby zmocnily všech přírodních bohatství a soustředily ve svých rukou všechnu výrobu a výměnu předmětů, nezbytných k životu. Prvním dílem sociální revoluce, připravující půdu spravedlnosti, musí tedy být vyvlastnění třídy dnešních majitelů. To je nezbytná podmínka všech pokusů o organizování výroby a spotřeby na základech komunistických nebo i kolektivistických zásad. Toto vyvlastnění neboli expropriace, namířená proti třídě kapitalistů, by se mohla uskutečnit bez boje jen tehdy, kdyby se tato třída vzdala dobrovolně všech svých privilegií a připojila své síly k našim revolučním. To však je právě to, co se neděje a co se asi nikdy nestane.

Příslušníci měšťáckých tříd nechápou, či lépe nechtějí chápat, našich obrodných idejí a prospěchu, jenž by jim z jich uskutečnění vzešel, nesympatizují s naším bojem, nestaví se nám v něm po bok, nýbrž právě naopak: staví se proti nám a proti našim snahám. Užívají všech možných, rafinovaně vynalézaných prostředků, aby zabránili rozšíření našich podvratných idejí a překazili všechny snahy, všechny pokusy o výboj sociální spravedlnosti. A víme, že ohlupující vliv kněze, jenž jim ochotně slouží, a brutální síla státu, jenž považuje za svůj úkol brániti privilegia tříd, jsou jejich nejoblíbenějšími a nejnápadnějšími zbraněmi. Překážky, které buržoazie staví uskutečnění našich ideálů, nás ovšem nemohou zastavovat na revoluční cestě. Musíme je kácet a uvolňovat si cestu a zabránit, aby nám ji zatarasily znovu. A to nás však nutí k boji s těmi, kdož je staví: přijímáme jej – odhodláváme se k boji proti nepřátelské nám buržoazii.

A tak se najednou lidská společnost rozděluje ve dva veliké tábory: na jedné straně ti, kdož nespokojeni nynějším společenským zřízením, prapříčinou své bídy a bolesti, se snaží je podvrátiti a uvolnit tak cestu novým společenským útvarům, a na druhé ti, kdož jsou hotovi bránit soudobé společenské zřízení, které jim zaručuje privilegované postavení a s ním pohodlí a blahobyt, proti všem, kdož se nadchli ideami spravedlnosti a kdož usilují o šťastnější žití.

V prvním táboru stojí třída vykořisťovaných, nemajetných dělníků a v druhém třída zaměstnavatelů, bohatých kapitalistů a vysokých hodnostářů, slovem privilegovaná třída měšťáků.

Stojí tu proti sobě tedy dvě třídy, z nichž jedna útočí na současná společenská privilegia a druhá je brání, stojí tu nepřátelsky proti sobě třída privilegovaných a vykořisťovaných. A boj za obrození lidského rodu, celého lidstva, všech jeho částí, se stává bojem třídy proti třídě, nabývá formy třídního zápasu.

Ale můžete pozorovat jasně, že tento třídní boj neznamená poslední účel, že není konečnou metodou našeho snažení, nýbrž že je prostě jen nevyhnutelným prostředkem k dosažení vlastního našeho cíle, reorganizace společnosti na základě volnosti a spravedlnosti a ve formě volné komuny. Třída kapitalistů je nám překážkou v našem revolučním díle, jež nevzkvete úspěchy, dokud překážka nebude odstraněna, dokud nezmizí třída kapitalistů; proto vedeme třídní boj, jeho konečným účelem jest zničení privilegované třídy, vyvlastnění této třídy a vrácení bohatství, jichž se během staletí zmocnila, v ruce jedině oprávněných majitelů: vyrábějících dělníků. Expropriace kapitalistů je konečným bodem přípravných revolučních prací, předcházejících přeměně společenského zřízení, jež bude moci býti uskutečněno teprve po nich.

Dospěli jsme tedy k názoru, že třídní boj je nevyhnutelnou podmínkou úspěchu a zdaru na-šeho zápasu. Jakmile jsme však přistoupili na stanovisko třídního boje, stavíme se nevyhnutelně před další otázku, jež je jen logickým důsledkem našich závěrů. Ptáme se po formě třídního zápasu, k němuž jsme se odhodlali, a po prostředcích, jimiž jej míníme vésti. Stačí, myslím, uvědomiti si účel a cíle třídního boje, třídního boje, jejž chceme vésti my, anarchisté, abychom se ani okamžik nerozpakovali ve volbě prostředků. Uvědomíme-li si tento cíl, jímž je vyvlastnění měšťáckých majitelů, vyloučíme především se vší rozhodností z prostředků, jimiž míníme zápasit, každou parlamentární taktiku, o jejíž neúspěšnosti a neúčinnosti pro sociální boj nás poučuje historie socialismu posledních padesáti let. Zamítáme i parlamentarism na základě všeobecného a rovného práva hlasovacího, poněvadž víme, že sice znamená nejúplnější rozkvět měšťáckých ideálů ovládnutí státu, který se stává pouhou organizací, jejímž úkolem jest chránit hospodářská privilegia buržoazie proti všem útokům vyděděných — že však je naprosto bezmocným, aby podstatně zlepšil osud dělnické třídy, nebo aby snad dokonce uskutečnil přeměnu kapitalistického systému v socialistický. Uznáváme sic milerádi, že se dá parlamentární cestou získat několik bezvýznamných drobečků, zkušenost nás však přesvědčila také, že je vlády přiznávají lidu jen proto, že mírní a utišují rozjitření, že uspávají nebezpečná kvašení.

Nespouštíme-li ze zřetele své názory o účeli třídního boje, můžeme připustiti a přijati jedinou taktiku, která se již osvědčila a která se šíří zvláště za posledních dob, kdy dobyla pozoruhodných úspěchů, taktiku, jež právě teď triumfuje v Rusku, taktiku, před níž se přede dvěma týdny sklonil krvelačný ruský despota. Je to taktika, již ve Francii případně pojmenovali l‘action directe a která záleží v tom, že si proletariát přímo, bez prostřednictví parlamentu, vynucuje zlepšení hospodářských poměrů, ustavičně při tom podkopávaje základy soudobé společenské nespravedlnosti.

A tato přímá akce se nevyhnutelně uplatňuje způsobem boje, jemuž se začíná říkat hospodářský (ekonomický) teror, jenž je v podstatě hospodářským nátlakem nejen proti jednotlivému kapitalistovi, nýbrž proti celé části společnosti. A provozuje se hospodářský teror tím, že se ti, kdož ho uplatňují, snaží způsobit co nejvíce hmotných škod jednotlivému nebo více majitelům a zároveň rozrušit, po případě znemožnit, všechen hospodářský život společnosti.

Je pak taktika hospodářského teroru v podstatě dvojí: individuelní a kolektivní či hromadná. První, provozovaná jen několika jedinci, záleží hlavně na jejich osobní odvaze, statečnosti i vynalézavosti, není k ní potřeba organizace, aspoň ne širší, přesahující skupiny tří nebo čtyř kamarádů. Druhá, kolektivní či hromadná, označovaná jménem všeobecné stávky, je již známější a používanější. Vykládat znovu o jejím pojmu šířeji nepovažuji za vhodné ani nutné. Mohli a můžete se o ní poučiti v brožuře přítele Siegfrieda Nachta, který pěkně logicky, obšírně a jasně o předmětu hovoří. Také vás nechci přesvědčovat o její účinnosti dnes, kdy ji tak absolutním způsobem dokazují fakta. Dnes, kdy všeobecná stávka roztřásla naprosto státní zřízení ruské, zastavila úplně chod státního stroje a znemožnila veškeren hospodářský život ruské společnosti.

Mluvil jsem právě o dvojím hospodářském teroru: individuelním a hromadném, čili všeobecné stávce; kterého z obou užít? Jest třeba snad rozhodnout se pro jeden, jeden přijati a druhý zamítnout? Považuji naopak za nutné provádět současně oba způsoby, poněvadž se navzájem doplňují a tvoří dohromady celek, jenž se může stát hodně strašnou zbraní v rukou revolučně uvědomělého proletariátu.

Není-li však pro individuelní hospodářský teror nutna organizace, stačí-li k jeho prová dění odhodlanost několika desítek jednotlivců, je naopak všeobecná stávka možna jen za účasti ohromných tisíců a za všestranné organizace. Stačili-li bychom sami provádět hospodářský teror individuelně, nepodařilo by se nám nikdy vyvolat všeobecnou stávku bez předchozí organizace a bez účastenství širokých mas.

Jak se však organizovat a jak získat tyto masy, velkou většinou indiferentní? Stačí snad zakládat organizace „sdružující inteligentní anarchistické pracovníky a šířící pochopení pro ideu všeobecné stávky“? Nebo stačí jen propagovat svoje anarchistické myšlenky a čekat, až získáme, řekněme, aspoň desetinu proletářů pro své revoluční zásady? Čekali bychom asi marně. Nevěřím, že se kdy před vítěznou sociální revolucí podaří získat pro ideu větších mas. A nedočkali bychom se společenské revoluce asi nikdy, kdybychom se omezovali na pouhou propagandu svých sociálních ideálů. Je nutno hledati prostředků, jež nás mohou vésti k cíli rychleji, bezpečněji a s většími nadějemi na úspěch: je třeba organizovati se k sociálnímu boji a zakládati bojovné organizace, jež odpovídají našemu stanovisku třídního zápasu: organizace revolučně odborové, revoluční syndikáty.

Není u nás zdomácnělý pojem revolučních syndikátů, a proto bude dobře upřesnit si ho: Revoluční syndikát je odborová organizace, neodvislá od všech politických stran a přijímající v třídním boji revoluční taktiku všeobecné stávky, jejíž provedení považuje za hlavní svůj účel. Vedle toho si ovšem pilně všímá současného postavení dělníkova, svádí mzdové boje, boje za zkrácení doby pracovní atd., celou řadu menších zápasů, jež interesují nejširší vrstvy proto, že jejich příčiny jsou jim tak blízky, tak pochopitelny, hmatatelny téměř. Tyto drobné šarvátky, cvičení a průprava k rozhodné bitvě, všeobecné stávce čili sociální revoluci, získávají organizací sympatie a přivádějí stále nové přívržence, na něž se dá provozovat vliv a kteří se dají cvičit k rozhodné sociální bitvě. Je zřejmo z toho, co jsem řekl, že odborové revoluční organizace nemají sdružovat snad jen anarchisty, nýbrž že mají soustřeďovat co nejširší vrstvy dělníků, aby je připravovaly k provedení všeobecné stávky, bez níž bychom nedovedli nikdy způsobit sociální revoluce a připravit půdu nové sociální organizaci. Tyto odborové organizace by tedy byly vlastně pouhým naším instrumentem, nezbytným ku provedení sociální revoluce. A snažíme se vlastně využitkovat síly zorganizovaných davů ku svým revolučním cílům, zvláště pak k rozhodnému útoku proti soudobému společenskému režimu a k jeho podvrácení. Vím, že se dá hodně namítat proti tomu, co jsem vyložil. Především snad to, že nemáme záruky, že se revoluční syndikáty nezvrhnou vlivem mas v praobyčejné příštipkářské organizace, které ztratí úplně se zřetele cíle, pro něž byly vybudovány, které zcela zapomenou na konečnou všeobecnou stávku, jež byla příčinou založení a důvodem jejich existence. A může se také namítat, že nemáme práva užívat mas bez jejich vědomí ku svým účelům.

Jistě by se takové organizace zvrhly a sešly z cesty, kdyby byly ponechány osudu, kdyby v nich opravdu rozhodovaly masy, jež do nich přivedla jen naděje na větší krajíček chleba. A právě tomu však musíme zabránit, poněvadž syndikáty budou mít pro nás důležitost jen potud, pokud budou jednat v duchu, jejž si jim přejeme vtisknout. A proto bude první podmínkou zdaru našeho zápasu, aby vyspělí kamarádi byli na stráži, aby ustavičně v organizacích bděli, uplatňovali v nich svou rozhodnost, odhodlaností a inteligencí svůj vliv a dávali iniciativu, popud ku všem jejich činům. A to je věc skutečně možná, poněvadž i ve shromážděních, kde se hlasuje, nerozhoduje vskutku většina, nýbrž talent několika jednotlivců, již podávají návrhy a odůvodňují je.

Je to dílo tzv. iniciativních revolučních menšin, složených z dokonale uvědomělých jedinců, dosti inteligentních, schopných a silných, aby dovedli svou vůlí strhovat indiferentní většinu.

A abych odpověděl i na druhou námitku: máme či nemáme práva užívat mas? Je to lhostejné. Nemáme-li ho, béřeme si je. A nejednáme nemravně snad? Užíváme, pravda, mas, abychom dali vítěziti svým revolučním zájmům, ku svému prospěchu tedy; neužíváme jich však na jejich úkor, na jejich škodu, nýbrž právě naopak k jejich vlastnímu prospěchu, poněvadž naše zájmy se kryjí se zájmy jejich, neboť vycházíme ze stanoviska, že naleznou svoji svobodu jen v jejich a svůj blahobyt v jejich blahobytu, že, slovem, naše štěstí je podmíněno štěstím jejich.

Jsme si ovšem plnou měrou také vědomi toho, že se neomezuje úloha revolučních odborových sdružení jen na tuto činnost bořivou, na jejich, abych tak řekl, úkol třídní, nýbrž že obsahuje i úkoly porevoluční, neboť odborová sdružení budou pravděpodobně základy a východisky nové výrobní organizace dělníků, osvobozených od jařma kapitálu.

Nesmíme nikdy zapomínat, co jsem již několikráte řekl: že tyto revoluční syndikáty, jako třídní boj sám, nám nemohou býti účelem, nýbrž pouze prostředkem, zbraní k povalení soudobých společenských řádů a uvolnění cesty revolučnímu dílu.

Nezapomínáme také, že činnost v syndikátech nám nemůže být alfou i omegou vší anarchistické práce. Je jen jednou její složkou, ovšem podstatnou, a může také zaměstnávat vždy jen část anarchistických pracovníků, přirozeně těch, kdož budou mít chuť a talent pracovat v tomto oboru. Ostatních je nezbytně třeba, aby se věnovali propagandě anarchistických zásad a činnosti vzdělávací, aby pomáhali lidem vyvíjet se v samostatné a inteligentní jedince, kteří budou tvořiti v masách odborově zorganizovaných iniciativní revoluční menšiny, rozhodující o činech syndikátů a vedoucí je k cíli: sociální revoluci.

Ladislav Knotek, Zásady anarchistického boje, vyšlo v časopise Omladina č. 45 a 46 v roce 1905.